Havlův polibek smrti Paroubkovi?

Z médií

Schůzka exprezidenta Havla s jeho nejnovějším oblíbencem – premiérem Paroubkem – by mohla obveselit milovníky politické symboliky. Jak lze totiž snadno dokázat, Havlem favorizované politické subjekty či konkrétní politici skončili s železnou pravidelností dříve či později v politickém propadlišti a bezvýznamnosti. Něco o tom vědí v ODA či v Unii svobody stejně jako Vladimír Špidla, Cyril Svoboda nebo Jan Kasl. Uvidíme, zda se Paroubkovi povede stejně. 

I bez vtipkování ale může zmíněná schůzka posloužit jako zdroj určitého pobavení. Ponechme teď stranou celkem průhledný Paroubkův záměr, diktovaný jeho „zviditelňovací“ mediální politikou – totiž získat schůzkou s exprezidentem zrovna ve dnech svátečního volna něco mediálního prostoru a titulků navíc. Ponechme stranou i podivnou nedůslednost jinak velmi důsledného obhájce lidských práv Havla k nedávné Paroubkově cestě do Číny, kde tento dle svých vlastních slov neměl čas na hovor o stavu lidských práv (za něco podobného by Havel na kterémkoliv jiném politikovi nenechal nit suchou, ale Paroubek má u něj zřejmě výjimku). 

Komické je spíš to, že se oba politici sice údajně shodli na představách o budoucím směřování EU, o kterých jsme se ale nic podrobného nedozvěděli. Jediné, co lze vyvodit z řečeného, je to, že oba stále sázejí na „ústavní“ řešení EU podle dvakrát v referendu odmítnuté (a tudíž neplatné) euroústavy. Havel dokonce předvedl něco jako parodii na sebe sama, když zopakoval stokrát provařenou frázi patetického „euro-ptydepe“ o rozjetém vlaku integrace, který nikdo nedokáže zastavit. Škoda jen, že nám zatajil, kam ten vlak podle něj směřuje. 

Vrcholem nechtěného komična je další Havlova patetická poznámka, že nepokračováním v ratifikaci euroústavy bychom si sami naplivali do tváře. Naopak, ten plivanec nám skončí ve tváři právě tehdy, budeme-li dál zkoušet podobné nedůstojné triky. Pokračováním v ratifikaci bychom totiž pouze dělali „křena“ těm politikům, kteří si napřed sami pro sebe a svůj snadnější život vymysleli a sepsali řečenou euroústavu, načež zcela selhali při přesvědčování vlastních voličů o její nutnosti. Teď potřebují, aby jiní odpracovali jejich selhání za ně a ratifikovali a ratifikovali a ratifikovali….. a pomáhali tak vytvářet atmosféru psychologického nátlaku na „hloupé“ francouzské a holandské voliče, kteří se snad napoprvé v referendu spletli a tak si to za pár let pod tlakem napodruhé zopakují, tentokrát se „správným“ výsledkem, aby nebránili Evropě v její cestě za šťastnými zítřky. Pokud se ale český exprezident dostal tak daleko ve svém nechápání reality, že je ochoten přistoupit na takovou hru, není to vlastně příliš legrační – je to naopak docela smutné. 

Závěrem lze říci jediné: Havel s Paroubkem se svou schůzkou a tím, co po ní řekli (nebo spíše neřekli), jen zařadili po bok dalších evropských politiků konformního a nenápaditého myšlení, kteří ani po krachu euroústavy nejsou ochotni začít přemýšlet o nových možnostech řešení evropské architektury 21. století a raději se pohodlně spoléhají na papouškování omšelých kánonů tradičního evropského federalismu. Trochu hubený výsledek na tolik mediálního humbuku.