Folklór aktivistického novináře

Z médií

Europoslanci ODS minulý týden nepodpořili zprávu Evropského parlamentu o situaci Romů v Evropské unii. Rasismus vůči Romům je problémem v mnoha evropských zemích, včetně České republiky, a určitě jej nelze bagatelizovat.

Nelze jej ale také řešit způsobem, kdy se mezi všemi vyhledá jeden obětní beránek (v tomto případě Česká republika), který je exemplárně a pokrytecky pranýřován pro ukojení špatného svědomí ostatních. Proto bylo jen logické, že jsme něco podobného odmítli podpořit. Redaktor Adam Drda tuto událost využil (či spíše zneužil?) jako záminku ke zdrcující kritice na adresu ODS.

 

Světlé evropské zítřky

Jeho článek je ovšem pouze další variací na teorie, jimiž se jedna z větví české žurnalistiky opájí již od 90. let. Jde o výrobu jakési novodobé národní mytologie „naruby“.

V tomto pojetí je český národ líčen jako zatížený mnoha historickými hříchy, za které se ovšem odmítá kát, takže ke svému prozření musí být někým doveden. Neumí si sám vládnout, pročež potřebuje být postaven pod důslednou kuratelu zvenčí. Zpátečnicky se schovává v nepatřičné, falešné a směšné „národní identitě“, místo aby hrdě a sebevědomě pochopil, že světlá budoucnost nezadržitelně směřuje k vyšší hodnotě – „evropanství“. 

Nic nového pod sluncem; část intelektuálních elit této země vždy potřebovala být „papežštější než papež“ a stát vždy na té správné straně údajného historického pokroku a pravdy. Platilo to za habsburské říše, za nacistické okupace i za komunistického režimu. Aktivistických novinářů, produkujících dobový folklór, tu bylo za všech těchto režimů dost. Je jich tu dost samozřejmě i dnes, kdy je pro změnu moderní a také politicky korektní být a cítit se „Evropanem“ a srdnatě tepat reakcionáře, kteří tyto nové hodnoty nechápou. To Adam Drda činí ze všech sil. Článek pranýřuje ODS za „podivnou národoveckou benešovskou ideologii, obalenou pseudobritským euroskepticismem“, kterou spojil především s mým jménem.

 

Už se třeseme hrůzou…

„Národovcem“ je v takovém žargonu každý, kdo drze a nepatřičně hovoří o jakýchsi národních zájmech, místo aby tuto nepotřebnou veteš 19. století vymetl na smetiště dějin.

„Benešovsky“ se chová zase ten, kdo není ochoten si trvale sypat popel na hlavu kvůli poválečnému odsunu Němců, protože jej tvrdošíjně a nenapravitelně posuzuje pouze v daném dobovém a historickém kontextu, nikdy vytrženě mimo něj.

Nu, a „pseudobritský euroskepticismus“, to je ten podivný anglosaský ideologický import, který ovšem naše „Mitteleuropa“ vůbec nepotřebuje, protože tady máme vlastní tradice – třeba tu nadnárodní rakousko-uherskou, ke které bychom se obloukem přes evropskou integraci mohli vrátit, vždyť nám v ní přece bylo tak hezky.

„Odpor proti euroústavě a posilování nadnárodních struktur“ je podle autora určen „obavou o možnosti konkrétních politiků ODS“. Jistě, třeseme se hrůzou, až nám zatnou tipec a zbezvýznamní nás až do nicoty některé osvícené evropské instituce, jako třeba Evropský parlament, dle Drdy „nezatížený (…) českou leností a předpojatostí“. Autorovi snad může být omluvou, že je pro změnu nezatížen znalostí zmíněného tělesa, a proto neví, jak moc se parlament evropský podobá parlamentu českému.

 

Sprostá rána pod pás

Hrubý pytel, do kterého se Adam Drda pokusil obléci ODS, působí svou nepatřičností a přestřeleností zkrátka jen směšně. Snad s jedinou výjimkou: když píše, že „v Česku někteří politici rozdělují občany a oběti podle etnických kritérií“. Které politiky má na mysli – snad ty z ODS ? Jde o nepříliš skryté obviňování z rasismu, což je jednak novinářská rána pod pás a jednak nebývale urážlivá sprostota, která si zaslouží důrazné odmítnutí.