Sázet na setrvačnost vkusu nelze

Z médií

Fenomén soutěže o českou SuperStar se stal loni poněkud nedobrovolnou součástí mého života – jak jinak – díky mé desetileté dceři. Její detailní znalost všeho možného o všech finalistech a shánění všech dostupných materiálů, napjaté sledování každého dalšího kola, posílání esemesek a nakonec téměř obrečené finále (to když nezvítězil její favorit) vyžadovalo ode mne coby odpovědného otce příslušnou komunikaci tu o Sámerovi, tu o Šárce, a tedy také odpovídající faktickou povědomost. Neměl jsem absolutně žádné ambice dceři její zápal rozmlouvat nebo jí se vztyčeným prstem přísného a odpovědného vychovatele kázat banální moudra o „skutečných“ hodnotách. Nemyslím si, že by jí SuperStar zkazila vkus či svedla někam na kulturní scestí, stejně jako si nemyslím, že to na ní zanechá nějaké výrazně zapamatovatelné pozitivní stopy. Nepatřím k těm, kteří by význam televizní zábavy přeceňovali natolik, aby mu přičítali zásadní dopady na lidské chování a jednání. 

Nicméně, ani bez dcery bych se vpádu SuperStar zřejmě neubránil, protože část veřejného prostoru i médií byla touto soutěží po řadu měsíců opanována. Přečetl jsem si v novinách a časopisech s mírným pobavením stohy různých pokusů o sociologické analýzy (třeba o tom, proč vypadla Martina Balogová), kritických nářků nad úpadkem kultury a banalizací či „konzumerizací“ života (zpravidla od těch, kteří neviděli ani jeden díl) a bulvárních „drbů“ o tom či onom účastníkovi. Dnes, s odstupem měsíců, mi ohledně první SuperStar vytane na mysli spíš jen tříšť dojmů než nějaký souvislý, ucelený pohled. Další SuperStar už moje dcera příliš nesleduje – zřejmě pro ni opakovaný vtip přestal být vtipem. Takže i já jsem ztratil motivaci. 

Jako člověka pohybujícího se v politické aréně mě napadla určitá, byť povrchní podobnost mezi účastí v takovémto druhu „reality show“ a vstupem do zmíněné arény včetně řady následků. Účastníci SuperStar se stali objekty zájmu nezanedbatelné části veřejnosti, do jisté míry jsou veřejným majetkem, předmětem nejrůznějších, mnohdy nemilosrdných hodnocení i voyeurismu. Média pitvají jejich soukromí -v dobrém i ve zlém – což nemusí být každému z nich příjemné, nicméně všichni do toho šli dobrovolně, a proto si nemohou stěžovat. Co to s nimi udělá – opět v dobrém i ve zlém – ukáže až čas. 

Pokud jde o dopad na českou populární hudbu, myslím, že jej nelze přeceňovat: česká scéna je malým rybníkem, poskytujícím obživu jen omezenému množství ryb. Jakkoli všichni soutěžící předváděli své schopnosti především na převzatém zahraničním repertoáru, předpokládám, že snad nikdo z nich nevěří, že by se v zahraničí prosadil. Zbude jim český trh, jeho nikoliv nekonečná divácká a posluchačská klientela, limitovaná žánrová použitelnost – a také vysezené letité hvězdy, z nichž mnohým se pochopitelně takový pokus o oživení jejich okolí příliš nelíbí a daly to také s patřičnou podrážděností najevo. Mimo jiné je právě proto i takováto, trochu uměle indukovaná konkurence lepší než žádná. Zaznamenal jsem komentáře marketingových analytiků o tom, že soutěž přece jen rozhýbala stagnující trh s hudebními nosiči. Když se člověk podívá na množství prodaných cédéček těch nejúspěšnějších „superstars“, jde na české poměry o úctyhodná čísla, která za sebou daleko nechávají právě ty „zavedené“. Docela paradoxním důsledkem soutěže je i to, že jedním z jejích vítězů se stal i někdo, kdo sice vůbec nesoutěžil, ale přitom tady už přes 25 let udržuje tradici kvalitního jižanského bluesrocku. Ano, mám na mysli porotce Ondřeje Hejmu a jeho legendární kapelu Žlutý pes, která – jak pevně doufám – se také po zásluze hřeje v proudu náhle přivanuté masové popularity. 

Pokud je snad pro někoho z píšících krasoduchů podobná soutěž pouhým symbolem komerční pokleslosti, měl by vzít v potaz jednu pozoruhodnost: Aneta Langerová, vítězka první „rundy“ SuperStar, je přece vše jiné než bezduchá popová komerce. Dokonce je v mnoha ohledech jejím přímým protikladem, nejenom svým sympaticky neokázalým chováním a přístupem, ale i hudební poctivostí a opravdovostí. Každý, kdo viděl v poslední době její koncert s výbornou novou rockovou kapelou, to musí uznat. Dodnes mi připadá trochu neuvěřitelné, že v diváckém hlasování vyhrála právě ona, a je to pro mne možná nejdůležitější zpráva z celé soutěže. Beru to jako vzkaz, že se nevyplácí sázet na setrvačnost vkusu veřejnosti. Ten, jak se zdá, je nakonec mnohem lepší, než se různí moralisté a samozvaní arbitři všeho možného domnívají a pokoušejí se neustále právě této veřejnosti vsugerovat. To je docela dobré zjištění, které určitě neplatí jen pro populární hudbu. Takže jako politik mohu jen dodat: pro mnohé z nás je to také zasloužené varování.