Úvodní projev

Stanoviska a projevy

Vážení přítomní, 

scházíme se na ideové konferenci, proto by na ní být měla být obhajována především ideologie, termín, který je nutno bránit neustále a v dnešní době obzvlášť. 

Mnozí se nás snaží přesvědčit, že žijeme v době post-ideologické, že samo slovo ideologie je něčím škodlivým, že termíny jako levice a pravice jsou dávno překonány a že v politice jde přece především o to nějak se dohodnout. Doba jako by zdánlivě těmto hlasům dávala za pravdu. Podíváme-li se po Evropě, vidíme, že téměř ve všech evropských vládách sedí dobře vyhlížející, sympatičtí, mediálně zdatní politici, kteří sice formálně reprezentují především strany levicové, ale ve skutečnosti jako by nebyli ani levicoví ani pravicoví, jako by se vznášeli nad tímto rozdělením. Tomu odpovídá i jejich slovník : hovoří sami o sobě jako o reprezentantech „Třetí cesty“ , „Nové levice“ či „Nového středu“, každý z nich spřádá úvahy o nové politice pro 21. století či dokonce rovnou pro třetí tisíciletí. Pod touto krycí barvou se ovšem krčí stále stejné pokusy o sociální inženýrství, doplněné o nebývalou míru oportunismu, kterou levici přinesla její historická zkušenost. Dnešní levice je schopna obrátit doslova na pětníku, parazitovat na tradičních pravicových tématech, která ještě včera byla pro všechny levičáky tabu, ovšem zároveň vždy tato témata nějak znetvořit k obrazu svému. 

Je třeba podávat důkazy o tom, že podobné myšlení působí i u nás. Vezměte si například dva dlouhodobě nejpopulárnější politiky v této zemi – nebudu je jmenovat, jsou oba z jedné strany, nikoliv z ODS. Jsou údajně přijatelní pro staré i mladé voliče, pro nízkopříjmové i vysokopříjmové skupiny, pro lidi se základním vzděláním i pro vysokoškoláky, prostě jsou zřejmě univerzální. Když ale oloupete jejich mediální slupku, zjistíte, že pod ní není vůbec nic, resp. je tam taková názorová pružnost, že se pod ni – podle potřeby – vejde úplně všechno. Takových „nadějných“ mladých politiků máme v ČR více, jsou z více politických stran, než z jedné a pokud byste stáli o jejich seznam, tak je k dispozici na Hradě. 

Umět se vymezit proti této zdánlivě neideologické, stále se přelévající měňavce, protékající různými politickými stranami, je těžší, než bojovat se zkostnatělou a staromódní tradiční levicí a vyžaduje to řádnou ideologickou kotvu. Proto doufám, že se nám ji tady podaří zarazit hluboko do dna. 

Musíme také umět vidět ODS v širším měřítku. V poslední době vypukla nová vlna kritiky ODS, kdy jedni otevřeně hovoří o straně údajně antievropské, izolacionistické, nacionalistické, dokonce xenofobní, jiní poněkud zastřeněji o tom, že je třeba překonat čecháčkovství či zápecnictví atd. Tyto termíny, za nimiž nestojí nic jiného než zlý úmysl, se vynořily ve chvíli, kdy ODS začala operovat s legitimním pojmem národních zájmů. Ale i další „hodnotitelé“ ODS, kteří nemusí být vedeni pouze zlým úmyslem, trpí nedostatečnou a povrchní znalostí evropské a světové politické scény a neschopností zařadit ODS na škále evropských pravicových či nesocialistických stran. Přitom se ODS již od svého vzniku pohybuje ve zřetelně vymezeném koridoru. 

Tak např. ODS nikdy nechtěla být českou CDU, protože typicky středoevropský centristický model křesťanskodemokratické politiky není její cestou. Naopak „anglosaská“, tedy britská či americká inspirace byla vždy ODS ve své formě i obsahu blízká. Přesto ani zde nelze říci, že by ODS byla českou verzí britských konzervativců či amerických republikánů, protože působí v zemi, kde je jiná společenská struktura a jiné vnímání tzv. sociálních a morálních otázek veřejností. Nicméně není-li anglosaský liberální konzervatismus přímým vzorem k překopírování, je v každém případě ideálem, k němuž je nutno se přibližovat. Konečně další, relativně silná skupina nesocialistických politických stran, které mají k ODS – či ODS k nim – blízko, pochází z menších evropských zemí podobné „váhové kategorie“ jako ČR (holandská VVD či švédská Moderaterna). Pokud by si někdo z kritiků ODS dal tu práci a srovnal programy těchto liberálních a konzervativních stran např. s politickým programem ODS z roku 1995, našel by řadu podobností. Je příznačné, že v evropské organizaci nesocialistických stran EDU se tyto strany včetně ODS řadí spíše k jejímu pravému křídlu. 

Tolik k mezinárodnímu kontextu. Pokud jde o ony národní zájmy, je to hozená rukavice, kterou musíme zvednout. Chce se po nás, abychom je definovali – dobře, udělejme to, dokažme, že se jedná o uchopitelnou a objektivní kategorii a ne jakýsi zastydlý nacionalismus. Ukažme, že i v soudobém světě je národní stát stále efektivním nástrojem správy věcí veřejných. Ukažme, že pod hesly o „globalizaci“ se velmi často skrývá sledování právě národních zájmů jiných, hlavně silných a vyspělých států. Ukažme, že demontáž národního státu je předčasná, nepřirozená a uměle urychlovaná. Postavme se na stranu F. A. von Hayeka a jeho spontánní evoluce společenského řádu proti vizionářským konstruktérům nových utopií, kteří zpravidla svými „dobrými úmysly“ dláždívají cestu do pekel. 

A nakonec – názvem našeho setkání se ptáme, co dělat se zemí, kde se nevládne ? Nevládnutí může být způsobeno buď neschopností vlády nebo zablokováním systému, tady a teď jde o kombinaci obojího. Nicméně nevládne se tu již od roku 1996, nevládne se tu od chvíle, kdy se koaliční systém vládnutí v této zemi dostal do podle mého názoru nezvratné krize. Nebude nám nic platné, pokud si tady dnes znovu vymezíme náš politický půdorys a zaplníme jej co nejlepším obsahem, když nám zároveň politický systém v naší zemi nedá jinou šanci, než buď naši politiku utopit a rozmělnit v bezbřehé bažině nekonečných kompromisů nebo klopýtat přes problémy v nejisté konstelaci menšinové vlády. Myslím, že je to záležitost navýsost aktuální a není to snad jen technický či technicistní problém parametrů volebního systému. Je to naopak silná myšlenka transparentního politického prostředí, jeho průhlednosti. Je to myšlenka o tom, že politická odpovědnost, vládní odpovědnost musí být jasná, zřetelná, viditelná, jednoznačná. Je to myšlenka o tom, že výsledky základní demokratické procedury – voleb, odrážejících vůli voličů – by neměly být deformovány. 

Pravicový politik a pravicová politická strana, prosazující princip individuální zodpovědnosti, by měli o takový systém stát, měli by jej všemi silami prosazovat. Krize koaličního systému vládnutí nepřišla proto, že by se politici mezi sebou nemohli dohodnout. Krize přišla proto, že tento systém umožňuje složitě řečeno disproporční rozdělení politické moci, což jednoduše řečeno znamená vydírání a parazitování. To se nezmění sebelepší komunikací mezi politiky. To se změní pouze se změnou toho systému. 

Takže shrnuto : 

Za prvé se domnívám, že naším největším ideovým odpůrcem nebude pomalu již odcházející staromódní levicový politik, ale prázdný politik-nepolitik bez ideologie, bez obsahu, který nikoho příliš nedráždí, který však zároveň má neuhasitelné a věčné sociálně inženýrské ambice přetvářet společnost, ať už pod jakýmikoliv hesly. 

Za druhé je nezbytné, abychom v každý okamžik dokázali sami sebe najít a identifikovat na pomyslném světonázorovém grafu. Jinak nebudou naše praktické recepty vycházet z konzistentního a dlouhodobého pohledu na svět, ale budou pouze jednorázovými, účelovými záplatami, šitými na míru momentálnímu vkusu veřejnosti a nebudeme moci čelit sice krátkodobým, avšak libě znějícím módním politickým směrům. 

A za třetí – nebezpečím, které je s to ohrozit demokracii jako takovou, je neprůhlednost, nezodpovědnost, neadresnost a politické prostředí, které tyto jevy umožňuje. Demokracie jistě není dokonalá a zmíněné jevy existují všude na světě. Nicméně musíme, ve chvílích, kdy to jde, přispívat k jejich odbourávání. 

Jednou větou – potřebujeme jasné myšlenky, ostré obrysy, průhlednou atmosféru. 

Děkuji za pozornost.