Úvodní projev

Stanoviska a projevy

Vážení delegáti a přátelé, milí hosté ideové konference ODS,

pojďme se vrátit na chvíli do minulosti, na začátek 90. let. Taková cesta je poučná, protože ukazuje, jak některá zdánlivě jednoduchá rozhodnutí komplikují ještě velmi vzdálenou budoucnost. To nám budiž určitým mementem při našem rozhodování.

Tehdy na začátku 90. let bylo módním heslo „Zpět do Evropy“. Nebylo příliš jasné, co si pod tím představit, nakonec to vyústilo ve smluvní přidružení k tehdejším ES, která se právě tehdy začala měnit na EU. Představte si ale, že by tehdejší politická reprezentace zvolila jinou cestu. Představte si, že by tehdy např. zvolila cestu začlenění do EFTA – evropské zóny volného obchodu. Dnes bychom byli součástí volného evropského trhu, evropského ekonomického prostoru a jeho čtyř základních svobod. Neřešili bychom problémy:

politické integrace
společné zahraniční a bezpečnostní politiky
tzv. evropské Ústavy
existence či neexistence evropského prezidenta, evropského ministra zahraničí, nebo dokonce evropského prokurátora
nemuseli bychom poslouchat výtky těch, kteří si myslí, že jim Evropa patří, že jsme měli tehdy či onehdy raději mlčet
byli bychom ušetřeni řady nesmyslných regulací, které jsme museli zavést do našeho právního řádu
a také řady dezinformací, kterými nás v rámci své tzv. komunikační strategie zavaluje socialistická vláda.(V tomto výčtu by bylo možno pokračovat velmi dlouho.)

Konstruktéři evropské politické unie si však brzy uvědomili, že ekonomické členství v EU bez nutnosti podílet se na politické integraci je pro ně riskantní a pootevřené okno této možnosti rychle uzavřeli. Mohlo by to posloužit jako příklad k následování těm členským státům, které se již tehdy dívaly na uměle urychlovanou politickou unifikaci Evropy s krajní nedůvěřivostí. To by ovšem zmařilo jeden z nejdůležitějších záměrů, s nímž část evropských politických elit přistupovala k integračnímu procesu, záměru, který dnes vystupuje do popředí více, než jasně :

vytvořit centralizovaný superstát Evropasuperstát, v němž budou postupně vymazány kompetence členských zemí nebo spíše zredukovány na jakýsi kulturně-folklórní elementsuperstát, ovládaný kartelem několika silných zemí – tedy tzv. tvrdým jádremsuperstát, který bude pod pláštíkem tzv. „evropských zájmů“ určovat jednotnou zahraniční, bezpečnostní, ale stále více i ekonomickou politikusuperstát, který bude konkurentem a nikoliv spolupracovníkem nejdůležitějšího evropského spojence, totiž USA.

V důsledku toho dnes stojíme před jedinou volbou : „koupit“ spolu s ekonomickou integrací, s integrací do ekonomického prostoru EU, o kterou jistě stojíme, i integraci politickou, v níž se naopak pro nás skrývají nemalá rizika.

Ekonomická integrace, vytvoření jednotného trhu, je úspěchem evropské spolupráce. Jistě, regulace evropského trhu je nadměrná a nadbytečná, objem komunitární legislativy je příliš velký, za zdánlivě ušlechtilými úmysly – jako je ochrana spotřebitele či životního prostředí – se skrývají lobbystické tlaky. Části evropské ekonomiky – jako je třeba společná zemědělská politika – jsou deformací tržního prostředí a výsměchem tržní ekonomice. Přesto však vstup i do takto regulovaného prostředí považuji pro malou otevřenou ekonomiku (jako je ČR) za lepší, než zůstat mimo. Míra regulace je navíc předmětem standardního pravolevého ideologického střetu a tam ODS zná své místo. A koneckonců, budou-li evropské země ekonomickou dynamikou zaostávat za zbytkem světa, za jinými světovými centry, vynutí si tato skutečnost nezbytné reformy sama. Tomu prostě nelze vzdorovat.

Jinou otázkou je politická integrace Evropy. Zde se dostáváme mimo standardní pravolevý střet a ocitáme se v oblasti velmocenské politiky. Politická integrace není nutnou, není nezbytnou podmínkou pro mírové a bezkonfliktní soužití evropských států a národů. Pro takové soužití by existence jednotného trhu byla naprosto dostačující. Politická integrace proto daleko spíše ukazuje, že historické archetypy chování národů v dlouhé časové perspektivě se příliš nemění. Ti, kdo chtěli Evropě dominovat v minulosti, chtějí jí dominovat i dnes. Změnily se pouze nástroje – místo násilné expanze je zde politický proces, směřující k vytvoření evropského superstátu. Konvent o budoucnosti EU, jehož jsem členem, se pokouší právě takovou podobu EU kodifikovat v tzv. ústavní smlouvě. Dosavadní výsledky práce Konventu tedy nejen že nejsou – bohužel – důvodem k přílišnému optimismu, ale naopak jsou důvodem k obavám. Pokud bych měl najít v historii Evropy nějakou paralelu ke struktuře, vytvářené na Konventu, nejvíc ze všeho připomíná tzv. koncert velmocí, který nastal po vídeňském kongresu v roce 1815, který sice trval několik desetiletí, ale který skončil – jak jinak – nevyhnutelným konfliktem.

Náš stát tedy stojí na jakési křižovatce : na jedné straně je nebezpečí naší ekonomické marginalizace, pokud bychom do EU nevstoupili. Na straně druhé je zde nebezpečí naší politické marginalizace, pokud do EU vstoupíme. Kdyby taková politická marginalizace byla nevyhnutelným důsledkem našeho vstupu do EU, bylo by naší povinností takový vstup odmítnout. Naštěstí situace ještě tak daleko nedospěla.

EU stále ještě je především mezivládním celkem, byť se silným nadnárodním prvkem.V klíčových oblastech se stále ještě rozhoduje jednomyslně, nikoliv většinovým hlasováním. Nejdůležitější kompetence stále ještě nebyly definitivně předány evropským institucím.

Je ale za pět minut dvanáct. To vše navíc v situaci, kdy v této zemi vládne vláda, která nemá o budoucnosti EU žádnou představu a proto jen papouškuje názory zvenčí. Skutečně, evropská politika této vlády je pro naši zemi dnes největším rizikem. Nemylme se, paradoxně existují i postoje, v nichž můžeme vládu podpořit : jde o zachování tzv. rotačního principu předsednictví, o odmítnutí evropského prezidenta, o požadavek na jednoho komisaře pro každou zemi. Potíž je v tom, že tyto záležitosti, které vláda vydává za zásadní, jsou ve skutečnosti podružné. Zásadní je, ne kdo, ale kde se bude o té či oné úrovni kompetencí rozhodovat. A tady je vláda na naprosto špatné koleji, ať už ze servility vůči EU, či ze špatného odhadu a analýzy. Vládní politika podpory evropské federace, předávání dalších a dalších pravomocí na evropskou úroveň, posilování kompetencí celoevropských institucí, rozšiřování většinového hlasování téměř na všechny možné oblasti – je pro tuto zemi smrtícím koktejlem.

Jediná ODS nabízí v tuto chvíli v této zemi aktivní a pozitivní alternativu evropské politiky, alternativu, která vychází z národních zájmů tohoto státu a která chápe naši integraci do EU jako prostředek, nikoliv jako cíl, alternativu, která není produktem tenké vrstvy novopečených euroelit, již dnes de facto „zkorumpovaných“ tím, že v orgánech EU mají své vlastní osobní či pracovní zájmy, že jsou napojeni na různé evropské programy či granty apod.

Ústřední myšlenkou naší alternativy musí být pružná, tzv. flexibilní integrace.

To znamená, že různé státy a skupiny států si vybírají stupeň a hloubku svého propojení podle svých národních zájmů.

To znamená, že nikdo nikomu nebrání v hlubší integraci, ale na druhou stranu nikdo také nikoho k takové integraci nenutí.

To znamená, že v Evropě mohou a budou existovat různá zájmová spojenectví států, která se budou vzájemně vyvažovat a ne jenom jedno „gravitační jádro EU“, které nakonec neomylně vcucne každého ať je blízko či daleko.

ODS je schopna si pro svoji vizi najít spojence na evropské úrovni – již dnes pracujeme na tom, abychom po evropských volbách v příštím roce dokázali spoluvytvářet dostatečně silný proud realistické evropské politiky, který bude vidět i slyšet i v Evropském parlamentu. Jsem přesvědčen, že veřejnost bude naslouchat našim názorům, našim argumentům a že si naši představu evropské integrace osvojí.

Dámy a pánové, přeji Vám plodné a konstruktivní jednání a těším se na jeho výsledky.