Projev v rámci politické diskuse

Stanoviska a projevy

Vážení delegáti Kongresu ODS, dámy a pánové,

13kongres.jpgsituace, kterou prožíváme, je jedinečná a neopakovatelná. Nejde o běžné volby nového předsedy strany, čtvrtého či pátého v pořadí, po desetiletích existence na politické scéně. Jde o hledání v této chvíli nejlepšího možného – zdaleka ne ideálního – řešení situace, která nastane poté, co čelo ODS opustí člověk, který ODS založil, vymyslel, či doslova vydupal ze země (nebo spíše z bývalého OF), který jí narýsoval jasné ideologické vymezení, který tak vytvořil skutečnou politickou stranu, hodnou toho jména, mající – po více než deseti letech – pevné a jisté voličské zázemí, sociální zakotvení i celostátní působnost.

To neznamená, že by Václav Klaus mizel z české politiky – naopak všichni doufáme a v mezích svých možností také děláme vše možné pro to, aby již zakrátko mohl zaujmout ještě vyšší ústavní pozici, než zastával doposud. Nicméně jeho odchod z čela ODS bude doprovázen určitým přechodným obdobím, usazováním, možná i nejistotou, ať se nám to líbí nebo ne. Již dnes můžeme číst v novinách, že před volbou nového předsedy zuří v ODS nesmiřitelný souboj dvou frakcí. Bezesporu se – jak se v podobných případech stává – ukáže, že je všechno jinak, že volby nového vedení dopadnou také jinak, než předpovídají média a že zprávy o zuřivém frakčním boji se nepotvrdí. Nicméně tyto zprávy – spíše přání, která jsou otcem myšlenky – přece jen ilustrují jistou atmosféru a nevznikají v úplném vzduchoprázdnu. Čeká nás mimo jiné složité a citlivé hledání nové vnitřní rovnováhy ODS, tedy i rovnováhy mezi různými úrovněmi politických reprezentací (celostátní, a dnes již velmi viditelnou regionální a komunální) tak, aby mezi nimi nedocházelo k nedorozuměním a nejrůznějším pnutím a zároveň tak, aby se ODS nepřeměnila na korporativistickou federaci zájmových skupin, které se vzájemně vynulují.

ODS musí být dobře vybavena na budoucí politické střety. Pohybujeme se ve dvojí rovině těchto střetů. První z nich je klasický střet pravo/levý , nejlépe symbolizovaný naším vymezením proti současné podobě ČSSD, resp. různým formám rudorůžových koalic, které mohou v bližší či vzdálenější budoucnosti nastat. Různí módní či spíše postmoderní ideologové nás přesvědčují, že na politické ose dochází k zásadním změnám, že se smývá rozdíl mezi levicí a pravicí, že v éře „globalizace“ a „informační společnosti“ vše konverguje kamsi ke středu. Není to pravda. Rozdíl mezi dvěma zásadními koncepcemi fungování státu a společnosti je zde stále přítomen. Na jedné straně důvěra v přirozené, spontánně se vyvíjející procesy a instituce (jako je třeba trh) – na straně druhé sociální inženýrství se svou snahou vše řídit a regulovat. Na jedné straně finanční disciplína, postavená na jednoduché rovnici o výdajích, které se musí rovnat příjmům – na straně druhé bezuzdné utrácení na dluh s tím, aniž by bylo jasné, kdo to jednou zaplatí. Na jedné straně důsledná obhajoba prostoru svobody a demokratických mechanismů – na straně druhé nejrůznější ústupky a koncese zájmovým a nátlakovým skupinám. A tak by se dalo pokračovat dál.

Na úrovni celostátní politiky jsme v totální opozici – poprvé za celou dobu své existence. Nemáme žádné závazky vůči komukoliv, nemáme již žádnou spoluodpovědnost za kroky této vlády. Máme jedinou odpovědnost – být jí důslednou a razantní, zároveň však pozitivně působící opozicí. Špidlova vláda prosazuje koncepci extenzivního sociálního státu, který již dnes opustila i západoevropská levice a stálého, neudržitelného zvyšování veřejných výdajů. Naším úkolem je porazit ji na jejím vlastním poli. Musíme se proto soustředit na ty oblasti, které byly a jsou považovány za doménu levice a které patří právě mezi výrazné konzumenty výdajů – jako je školství, zdravotnictví, sociální systémy. Nemůžeme zároveň lidi pouze strašit tím, že omezíme to či ono. Musíme umět představit vlastní řešení a přesvědčit, že tato řešení jsou elegantní, efektivní a především obecně „přátelštější“ k lidem, než neosobní byrokratická přerozdělovací mašinerie.

Druhou rovinou politického střetu je naprosto zásadní spor o to, kde se bude rozhodovací pravomoc vykonávat – zda nadále na úrovni národního státu, či na úrovni evropského superstátu. Tento střet je pro naši budoucnost rozhodující. Není jediného důvodu, aby o naší fiskální politice, o našich daních, ale i o politice zahraniční a bezpečnostní, rozhodoval někdo jiný, než my sami. To se však lehce může stát. Kodaňský summit EU právě rozhodl o možnosti našeho přijetí do EU, byt za podmínek značně nevábných. Pokud však by však měla evropská unifikace pokračovat tak, jak si to například malují některé návrhy tzv. evropské Ústavy, připravované v evropském Konventu, pak Vás ujišťuji, že bude úplně jedno, kdo vyhraje příští parlamentní volby – zda ODS nebo ČSSD. O důležitých věcech se totiž již bude rozhodovat mimo hranice tohoto státu. Je naším prvořadým úkolem upozornit naši veřejnost na toto riziko a pokusit se jej zastavit, nebo alespoň co nejvíce zbrzdit. Na tom není nic antievropského a neznamená to také, že bychom snad chtěli odmítnout vstup ČR do EU. Vyhrazujeme si však právo vlastního názoru na budoucí podobu evropské integrace, která je zcela opačná, než představy tzv. eurofederalistů v této vládě.

Abychom v se nadcházejících letech mohli naplno věnovat těmto úkolům, musíme na to být dobře institucionálně, programově i personálně vybaveni. Můžeme samozřejmě zkusit rozbourat všechny naše struktury ve snaze postavit nové a lepší na zelené louce, ale nakonec stejně zjistíme, že to nefunguje a že nové instituce jsou jenom horší verzí těch starých. Nejsem proto stoupencem tohoto přístupu. Jsem však stoupencem toho, abychom rozhýbali soustrojí ODS tam, kde již poněkud zrezlo. Orgány ODS potřebují doladit a vylepšit, avšak nikoliv zásadně měnit. Potřebují být na všech úrovních naplněny lidmi zodpovědnými, výkonnými a důslednými, lidmi, kteří budou vidět a slyšet, lidmi, kteří budou zřetelně formulovat politické názory. To se týká Výkonné rady, stejně jako budoucí stínové vlády. Bez toho nám žádná „reforma ODS“ nebude nic platná. Především je ale nanejvýš zapotřebí, abychom se všichni zbavili některých zakořeněných zlozvyků a stereotypů chování, které se v ODS – zcela logicky jako v každé instituci – nahromadily za více než 10 let její existence.

Dámy a pánové, z české politické scény nezmizíme. Může nás ale potkat jiný osud. Můžeme se zkusit svézt na módní vlně vágně rozbředlého evropanství, až nakonec budeme svou vizáží a svým slovníkem k nerozeznání od všech ostatních subjektů. Můžeme se dokonce zkusit odstřihnout od naší vlastní minulosti pod heslem nové ODS a věnovat se tzv. sebekritice, tak oblíbené disciplině totalitních funkcionářských partají. Ve snaze o novodobou politickou korektnost, ke které nás kdekdo vybízí, se nakonec můžeme stát nepříliš zajímavou, nepříliš provokující patnáctiprocentní stranou, která nevítězí ve volbách, ale trpně čeká, zda si ji vítěz voleb vybere do nějaké koalice.

Druhou možností je cesta, vedoucí k silné a konsolidované straně, nejen k udržení, ale ke zvýšení jejího politického potenciálu tak, abychom opět na pravici hráli prim a vyhráli sérii nadcházejících voleb. K tomu nezbytně musíme nalézt nové, atraktivnější formy a styl, jak efektivně a přesvědčivě komunikovat naše politická témata s médii i s veřejností, ale jak začít stejně efektivně komunikovat i s jinými nesocialistickými stranami, jak v nich nalézt budoucí partnery a jak překonat osobní animozity. Zároveň musí být jasně řečeno, že se nevzdáme kontinuity s transformační dekádou 90. let, v níž ODS vznikla a na jejímž étosu se profilovala. Neopustíme také základní ideologický půdorys ODS jako strany pravicové, postavené na kombinaci konzervativních, liberálních a národních politických principů.

Dámy a pánové, tuto druhou cestu, volím já.