Projev v rámci politické diskuse

Stanoviska a projevy

Vážení delegáti, vážení hosté,

před šesti dny, v neděli 28.10., nás ovanul závan předvolební atmosféry, resp. toho, jaká by také mohla být. Určitě je smutné, pokud právě státní svátek poslouží jako rukojmí k politickému útoku. Nicméně o styl a formu tohoto útoku zase až tak nejde. Ten styl my už dobře známe, máme s tímto stylem své zkušenosti – utkali jsme se s ním za poslední léta minimálně třikrát – v letech 1997/98, znovu po 17. 11. 1999 a naposledy na přelomu loňského a letošního roku během tzv. televizní krize. Zatím jsme z těchto utkání vyšli vždy nakonec vítězně, jakkoliv začátky tomu ne vždy napovídaly. 

Daleko spíše, než o formu či styl, jde o obsah. Ten napovídá, že místo standardního politického střetu tří politických subjektů a jejich programů zde bude snaha zase přeměnit volební klání 2002 v kýčovité divadelní představení o souboji jakéhosi pomyslného Dobra s jakýmsi pomyslným Zlem. 

Jakým způsobem je charakterizováno toto údajné Zlo, víme. 

Komu má být která role přisouzena, víme také. 

Politika ale není divadelní drama. Divadelnické pojetí politiky bude mít – jak doufám – příští rok svou derniéru. Proto mu čelme bez nervozity a podrážděnosti, zato však s klidem, nadhledem, sebevědomím a se silou našich věcných argumentů. 

Metou ODS samozřejmě musí být volební vítězství – vítězství, které není účelem samo o sobě či cestou k moci, ale jen a jen nástrojem k provádění našich myšlenek, naší politiky, našeho programu, nástrojem, který nám umožní převzít vládní zodpovědnost. 

Věřím v naše volební vítězství, ale musí to být volební vítězství, které bude zároveň naší výhrou. Ne vždy jsou tyto dva termíny totožné. Vítězstvím a zároveň výhrou je pouze takový výsledek, který viditelně zlepší naše stávající pozice. Nesmí to být hra na jistotu, na udržení toho, co máme. Jestli vyhrajeme, ale jenom tím, že udržíme, co máme dnes, jestli bude možné po volbách sestavit vládu bez ODS nebo proti ODS, pak vězte, že všechny myslitelné pokusy a tlaky na to, aby se tak stalo, budou podniknuty. 

Co by taková situace znamenala, je jasné. Zdůrazním.jen jeden aspekt – mimo naše odsunutí do totální opozice (nikoliv smluvní) také možnou destabilizaci našich pozic v krajích. Byli to právě naši lidé, kandidáti ODS, kteří před rokem přesvědčili největší procento voličů. Tlak na změnu krajských koalic tam, kde by to bylo možné, by znamenal naše vypuzení z těchto koalic. To není příběh z říše snů, to je reálný scénář. 

Když už jsme neuspěli se zásadní reformou volebního systému, musíme právě proto vyhrát volby tak výrazně, abychom to byli my, kdo si bude vybírat partnera do koalice, ne naopak. My nesmíme být tím, kdo je „do počtu“. Překonání mety 30 %, na kterou jsme se poprvé a naposled dívali seshora v roce 1992, v našich prvních volbách do tehdejšího FS, musí být naším minimálním, zdůrazňuji minimálním cílem. 

Ukažme zároveň jasně, že to není ODS, která je překážkou politické komunikace. To jsme přece dokázali právě při sestavování krajských koalic. Nejsme to my, kdo trpí frustrací z minulosti, osobními zahořklostmi, pocitem méněcennosti nebo dogmatickou zarytostí. Umíme se dohodnout, umíme dohody dodržovat, umíme i přistoupit na pro nás přijatelné kompromisy. Totéž očekáváme od našich případných partnerů. Ten, kdo dopředu klade nepřijatelná ultimáta, kdo dokonce vznáší vůči ODS personální požadavky, těžko může být takovým partnerem. 

ODS je strana pravicová, strana liberálních a konzervativních zásad. Naše jasná profilace je známá a i v zahraničí ceněná. Již zde bylo řečeno, že jako první česká strana budeme přijati do IDU. Příští rok dostaneme možnost organizovat – spolu s americkými Republikány – konferenci středoevropských pravicových stran v Praze. 

Ke třem přívlastkům, které nás charakterizují, přidám ještě záměrně slovo národní. Nebojme se ho, byť se v dnešní deformované debatě toto slovo stalo téměř neslušným. Nejde o žádný nacionalismus ani o žádnou obrozeneckou kategorii 19. století. Národní zájmy jsou stále živou skutečností i v dnešním světě i v dnešní Evropě, nikoliv chimérou z minulosti. Umíme je definovat a pokud toto umíme, víme i jak je obhajovat. Jestli to někdo jiný neumí a neví, je to jeho nedostatek, ne náš. 

Zmínil jsem Evropu. Téma vstupu naší země do EU – podle výzkumů veřejného mínění – příliš mnoho lidí nezajímá. EU přitom již dnes ovlivňuje život občanů ve všech představitelných oblastech, aniž by si to uvědomovali. Je proto naší povinností pravdivě informovat naše občany o tom, co pro ně vstup do EU bude znamenat a budeme to dělat i nadále. 

My už neřešíme otázku, zda vstoupit do EU. Zdůrazňuji slovo vstoupit, ne se tam doplazit po kolenou. Tuto otázku jsme si už dávno zodpověděli a to s kladným výsledkem. Dnes řešíme otázky jiné – v první řadě jaký model EU prosazovat, až budeme jejími plnoprávnými členy. Musí to být takový model, který bude odpovídat našim národním zájmům, ne národním zájmům některého jiného či jiných států. Na tomto postoji není nic antievropského, chovají se tak všichni politici a politické síly v celé Evropě. Pokud to některé české politické síly a politikové ať už z nevědomosti nebo ze zlé vůle nechápou, je nám to sice líto, ale věřme, že se z této nevědomosti či zlé vůle mají ještě šanci probrat. 

Tragické události 11. září vtiskly nový rozměr také atlantické spolupráci a potvrdily oprávněnost naší dlouhodobé pozice – tedy nutnost posilování transatlantické bezpečnostní a politické vazby, nikoliv jejího rozmělňování. Dnes je snad už každému jasná pošetilost úvah o jakési bezpečnostní emancipaci Evropy na USA. Jsem proto rád a jsem hrdý na to, že ODS stála od začátku bez zaváhání na správné straně. 

Dámy a pánové, 

není úkolem Kongresu do detailu nastiňovat politickou strategii a taktiku nebo dokonce psát volební program. Daleko spíš je Kongres událostí, kde si ověříme, co a jak děláme správně nebo nesprávně a vyměníme si své názory. Je to místo, kde si můžeme vzájemně dodat sebevědomí, všichni dohromady nabrat síly před rozhodujícím volebním kláním. 

Zazněla tu řada vlastností, které by ODS měla mít a měla i nadále prosazovat. Odhodlanost. Důslednost. Soudržnost. Přidal bych ještě jedno slovo – loajalita. Slovo, které bývá často a posměšně karikováno jako slepé stranictví. Je to však něco naprosto jiného. Loajalita znamená politickou i lidskou zralost, znamená sebevědomí i pokoru zároveň. Bez této vlastnosti se nedá postavit politická strana a už vůbec ne vítězná politická strana. V ODS vždycky bylo místo pro silné osobnosti, které se ale nestyděly a neštítily být loajální ke své firmě, ke své značce, které to považovaly za výraz své síly, ne slabosti, které odmítaly destruktivní sólohru, hnanou osobními ambicemi, byť za cenu dočasně menší mediální odezvy, než kterou získá během svých patnácti minut slávy každý třeba i velmi průměrný anarchistický sólohráč. Podívejme se na ostatní politické strany, podívejme se na jejich nekonečné vnitřní války toho s oním či tohoto křídla s tamtím a buďme si vědomi ceny a hodnoty loajality. Věřím, že i v tomto směru Kongres vyšle členské základně i voličům silný vzkaz – vzkaz naší věrohodnosti a autentičnosti. 

Děkuji Vám za pozornost.