Podstatou střetů v unii je tvrdá „reálpolitika“

Z médií

Teprve tento čtvrtek bude Evropský parlament (EP) schvalovat novou Evropskou komisi (EK) na léta 2004 – 2009, ač měla fungovat již od začátku listopadu. Hlasování musel designovaný předseda komise Barroso bezprecedentním způsobem posunout – neměl v parlamentu dostatek hlasů na schválení svého původního týmu.

O co šlo? V prvním plánu jsme byli svědky měření sil mezi parlamentní pravicí a levicí. Levicová koalice socialistů, komunistů a zelených (k nimž se přidali i liberálové) obratně vyhrotila situaci. Chytila se několika kontroverzních výroků nového italského komisaře Buttiglioneho, využila „politicky korektní“ atmosféry v médiích a vyportrétovala dotyčného jako zpátečnického reakcionáře. 

Ten pod veřejným tlakem nakonec rezignoval a italská vláda jmenovala jiného kandidáta. Ostatně o italskou vládu šlo v tomto sporu rovněž. Evropská levice mimo jiné sledovala cíl oslabit Berlusconiho kabinet a pomoci tak italské levicové opozici před parlamentními volbami. A do třetice chtěla zkomplikovat život i Barrosovi, kterého považuje za příliš „pravicového“ a ekonomicky liberálního. K tomu všemu posloužil upovídaný Buttiglione jako ideální nástroj. 

Na pomyslné druhé straně barikády byl ale také jeden cíl na bezpečný odstřel. Maďarský komisař pro energetiku, socialista László Kovács, předvedl při slyšení ve výboru EP doslova nulový výkon. Navíc má za sebou bohatou minulost v aparátu socialistického Maďarska 70. a 80. let. Číst některé jeho výroky z těchto let, podobné jako vejce vejci výplodům našich komunistických soudruhů, je „požitek“. 

Ani to však nestačilo na Kovácsovo stažení z komise. Nejen že se za něj postavila maďarská vláda a – samozřejmě – evropští socialisté. Ani část evropské pravice(!) mu zjevně nechtěla dělat problémy. V EP se šušká zejména o německé CDU, která údajně nezapomněla na Kovácsův podíl na průchodnosti maďarských hranic pro německé běžence v roce 1989. Hodně mu prý také pomohly dobré vztahy s vládními rakouskými lidovci. Ironicky lze v této souvislosti připomenout veřejnou letošní výzvu Evropské lidové strany, aby se po rozšíření Evropské unie do vysokých evropských funkcí nedostávali bývalí funkcionáři komunistických režimů. 

Ultrakonzervativec Buttiglione tedy musel jít, zatímco exkomunista Kovács směl zůstat. Ve světle patnáctého výročí pádu evropských komunistických režimů je to opravdu pozoruhodné. Vzpomeňme si na to, až zas bude někdo doma kázat, jak špatně jsme se vypořádali s komunistickou minulostí, nebo někdo jiný začne poučovat, jak moc se ještě musíme snažit, abychom dosáhli morální úrovně svých evropských partnerů. Tvrdá „reálpolitika“, to je skutečnost každodenních střetů v EU – ne abstraktní moralizování různých euronaivních krasoduchů. 

José Barroso si přesto podporu zaslouží. Svou komisi musel „uvařit“ pouze z těch ingrediencí, včetně českého nešťastníka Špidly, které mu dodaly vlády členských zemí unie. Nová komise skýtá přese všechno lepší záruky, než dosluhující Prodiho sestava. Přinejmenším se s ní pojí určité naděje, že by mohla kulhající evropskou ekonomiku nasměrovat na příznivější dráhu, než je tomu dnes. Právě proto bychom neměli zapomenout na události okolo jejího schvalování.