Ke „dvěma slušným kandidátům“

Z médií

„O dvou slušných kandidátech“ – tak se jmenuje článek, který napsala Jiřina Šiklová o právě probíhajících senátních volbách na Praze 6. Jak název toho článku, tak obsah ale ve mně vzbuzuje určité rozpaky. 

Jiřina Šiklová je nesporně pozoruhodná dáma, svou životní dráhou i svými názory. Za komunistů, v období normalizace tvrdě pronásledována, prokázala velkou dávku osobní odvahy. Po listopadu 89 se zařadila do myšlenkového proudu, který nemá příliš daleko k radikálnímu feminismu. Na veřejnou scénu znovu vstoupila znovu v 90. letech jako zanícená propagátorka „gender“ problematiky, rovnoprávnosti žen a mužů, postavení žen v moderní společnosti. Mnohé její názory jsou nejen pro mě příliš extrémní a nestravitelné, ale o to tu nejde – ostatně Šiklová by jistě neváhala mě samotného obvinit z pokřiveného „maskulinního“ myšlení nebo „machismu“. 

Nicméně právě proto je nanejvýš pozoruhodné a zároveň paradoxní, když Jiřina Šiklová napíše článek, ve kterém adoruje dva, ze svého pohledu „maskulinní“, kandidáty. Na druhé straně zamlčuje fakt, že právě na Praze 6 kandiduje do Senátu jedna z mála žen, které se letos do volebního klání vydaly – a že se dokonce propracovala až do 2. kola. Vždyť její případné zvolení do Senátu – a tedy zvýšení počtu žen ve vrcholové politice – by mělo přinést Jiřině Šiklové jenom radost. 

Dalším poněkud zvláštním rysem článku Jiřiny Šiklové je vytváření dojmu, že pouze ti dva kandidáti, které ona preferuje, jsou tzv. „slušní“ lidé. Ti ostatní jsou pak zřejmě neslušní. Rád bych paní Šiklovou ujistil, že o slušnosti obou pánů – jejích favoritů – nepochybuji. Na oplátku jí mohu sdělit, že i moje volební favoritka patří nepochybně k tomu druhu lidí, které jsme si zvykli označovat jako slušné. 

Ve skutečnosti jde o jednu jedinou věc: paní Marie Kousalíková, o které celou dobu hovořím, kandiduje totiž do Senátu za ODS. V takovém případě přestává být jak „slušnou“ osobou, tak – zřejmě – plnohodnotnou ženou pro ty intelektuální kruhy, z nichž pochází i paní Šiklová. 

Jistě, Jiřina Šiklová si i přes zmíněné výhrady udržela ve svém článku určitou úroveň. Neklesla tak hluboko jako nedávno herečka Eva Holubová, která ve snaze vyzdvihnout svého oblíbeného kandidáta (K. Schwarzenberga) vyplnila svůj rozhovor v LN sprostými a primitivními urážkami jeho oponentů. Přesto však je článek Šiklové dobrým důkazem toho, jak politické sympatie či antipatie kalí zrak a jsou s to ohýbat i zdánlivě tak neústupného samorosta, jakým je Jiřina Šiklová.