Telička rozpuštěný a vypuštěný

Z médií

Před několika týdny jsem seděl s Pavlem Teličkou v mé (dnes již bývalé) kanceláři v budově Poslanecké sněmovny. Hovořili jsme o EU, o Komisi, o konkrétní náplni jeho práce. Byl tehdy přesvědčen, že svůj pětiletý mandát eurokomisaře má jistý, sebevědomí z něj jen čišelo a dával to koneckonců velmi najevo, naposledy ve známém rozhovoru ve Financial Times Deuschland. 

Bez ohledu na rezervovaný postoj ODS k jeho osobě jsem se pokusil mu otevřeně a upřímně sdělit pár věcí: především že nešlo o náhlé prozření vlády, že jedinou evropskou superstar v českých zemích je on. Že šlo o okamžité, nouzové řešení krize, kdy Romano Prodi po rezignaci původního Špidlova milce Kužvarta požadoval nové jméno do pouhých několika dnů. Že to byla zejména snaha ČSSD vylepšit si reputaci po debaklu s Kužvartem nominací nekontroverzního a pro veřejnost široce přijatelného „technokrata“, který navíc zjevně dokáže naučit novináře, aby mu zobali z ruky. Že Gross – který podle mých informací Teličku původně podporoval – jej hodí přes palubu během pěti minut, pokud bude jeho post potřebovat k nějakému obchodu v rámci nových koaličních jednání. Že ODS či KDU ani v budoucnu na svou stranu nezíská, protože ani jedna z těchto formací nemá důvod měnit své postoje. 

Zdálo se, že to chápe – ale že zároveň považuje své postavení za neotřesitelné. Dnes si to už nejspíš nemyslí. Mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít – svých patnáct minut slávy si užil. 

Ani mě, ani ODS nelze rozhodně podezřívat z přehnané náklonnosti k Pavlu Teličkovi. Naši podporu z řady důvodů, které už dnes nejsou důležité, neměl. Ani soucit není na místě – hlavu do této oprátky koneckonců strčil dobrovolně a série jeho novinových interview z minulých měsíců byla přehlídkou až nesnesitelné sebestřednosti. Přesto však je ostudný způsob, jakým se vládní koalice zbavila svého vlastního výtvoru, který jí jednorázově posloužil v těžké chvíli. Není také větší paradox, než že byl nahrazen právě expremiérem, jehož ústy byla Teličkova nominace poprvé oficiálně oznámena a ozdobena všemi možnými superlativy. Zároveň jde o dost průkaznou výpověď o stylu personální práce Stanislava Grosse, který je nedostižným mistrem v neutralizaci potenciálních vnitrostranických či vnitrokoaličních oponentů (ale i konkurentů mimo vládu – stačí připomenout jeho návrh na opoziční smlouvu č.2). Jsem jenom zvědav, jak zareagují naši investigativci. O Špidlovi si doposud alespoň vymýšleli, že jeho vláda je „protikorupční“ a „protiklientelistická“. Co ale o něm budou psát teď, když bez mrknutí oka vzal Grossovu trafiku ? A co budou psát o Grossovi samotném ?