Je dobře, že jsme se dohodli

Z médií

Před evropskými volbami stálo na jednom billboardu „xxx se v Evropě nechce domluvit, my ano“ (za xxx dosaď Občanskou demokratickou stranu). Nebyla to pravda. Domluvit jsme se uměli a chtěli – a také jsme se nakonec domluvili. 

Napřed se zrodila dohoda o definitivním vstupu Občanské demokratické strany do nejsilnější frakce Evropského parlamentu – Evropské lidové strany a Evropských demokratů (EPP-ED) – podle článku 5 stanov této frakce. Ten nám umožňuje si uchovat a rozvíjet odlišné názory na ústavní a institucionální uspořádání Evropské unie (zejména na otázku takzvané evropské ústavy), než má její většinová, křesťanskodemokratická část. Tuto výsadu sdílíme v rámci EPP-ED spolu s britskou Konzervativní stranou a portugalskou Lidovou stranou. 

Konstatovali jsme společně s našimi partnery z EPP-ED, že ODS jako nejsilnější český pravicový subjekt je pro ně přirozeným partnerem. Samozřejmě jsme se dotkli i vzájemně citlivých bodů, které zákonitě vznikají při soužití kontinentálních křesťansko-demokratických federalistů (navíc se silným německým zastoupením) a liberálně-konzervativní strany spíše anglosaského typu, jako je ODS. 

Vysvětlili jsme si, že v České republice opravdu není porušována náboženská svoboda ani není diskriminována žádná církev (což jsou bohužel dezinformace, které po Evropském parlamentu kdosi rozšiřuje) a že i bilaterální smlouva České republiky s Vatikánem je možná, pokud bude oboustranně přijatelná. 

Naše německé kolegy jsme přátelsky ujistili, že se nebráníme historické diskusi o morálních a etických aspektech událostí, souvisejících s druhou světovou válkou – nemůžeme však nikdy přistoupit na zásahy do našeho právního řádu, které by vedly k znejistění majetkových práv českých občanů, postavených na poválečném uspořádání. 

Pak vznikla dohoda o jednotném českém postupu v rámci frakce EPP-ED. Jejím výsledkem je skutečnost, že devět europoslanců ODS spolu s třemi zástupci strany, které patřil v úvodu zmíněný billboard, a ještě dvěma členy KDU-ČSL, zasedá nejen ve stejné frakci, ale tvoří spolu i jednotnou českou národní delegaci uvnitř této frakce, zahrnující tak tři pětiny všech českých europoslanců. 

Je to dobře. Přece jen jsme předvedli, že naše domácí politické zápasy jsme schopni vybojovat doma, zatímco na evropském poli se alespoň můžeme pokusit – v rámci možností – hrát v jednom tričku. Jistě, názorové rozdíly mezi námi v celé řadě věcí zůstávají, ale to je přirozené ( stačí připomenout právě odlišný názor na tzv. evropskou ústavu). 

Kdybychom však přes tyto rozdíly nebyli ochotni a schopni působit jednotně, nedosáhli bychom v Evropském parlamentu nikam – rozhodně ne tam, odkud se dá evropská politika alespoň trochu ovlivňovat, jak pevně doufám. Nestali bychom se sedmou nejsilnější národní delegací v nejsilnější parlamentní frakci (po Němcích, Britech, Španělech, Italech, Polácích a Francouzích). 

Nemohli bychom nárokovat funkci místopředsedy Evropského parlamentu (Miroslav Ouzký – ODS), ani vedoucí funkci ve vlivné delegaci EP pro Izrael (Jana Hybášková SNK), ani místopředsednickou funkci v důležitém výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele (Zuzana Roithová – KDU-ČSL) či ve výboru pro rozpočtovou kontrolu (Petr Duchoň – ODS). 

Už skutečnost, že tyto funkce obsadí v sestupném pořadí všechny „zúčastněné strany“, svědčí o nalezení přijatelného komunikačního modelu uvnitř české skupiny, který vyšel vstříc obavám menších stran z „válcování“ nejsilnějším subjektem. Jde o jakési právo veta každého ze zúčastněných při hledání společného stanoviska a o mou povinnost (jako vedoucího české delegace) prezentovat všechna stanoviska, pokud jedno společné s ohledem na odlišnost názorů vzniknout nemohlo. 

Mohl bych trochu ironicky poznamenat, že kolegové z KDU-ČSL a Sdružení nezávislých (SNK), kteří na jedné straně vehementně prosazují rozšíření většinového hlasování v Evropské unii (a tedy prohlubování komunitárního modelu integrace ), mimoděk prokázali, že si velmi dobře uvědomují, jak je za určitých okolností dobře mít právo veta (tedy jednomyslného rozhodování, které je zase charakteristické pro mezivládní model EU). Třeba je tato praktická zkušenost postupně dovede i k menší horlivosti, pokud jde o tempo a hloubku evropské integrace. 

Ale dosti špičkování. Začátek byl dobrý, svou šanci v Evropském parlamentu jsme zatím nepropásli. Až se začátkem nové parlamentní sezony v září se však ukáže, jakých praktických výsledků budeme v této sestavě schopni dosáhnout. 

Kdybychom přes tyto rozdíly nebyli ochotni a schopni působit jednotně, nedosáhli bychom v Evropském parlamentu nikam rozhodně ne tam, odkud se dá evropská politika alespoň trochu ovlivňovat