Na hrubý pytel hrubá záplata

Z médií

Bylo to, tuším, v roce 2000 – tehdejší čtyřkoalice sepsala vlastní analýzu politické a ekonomické situace v České republice a zaslala ji na všechny ambasády členských zemí EU. Analýza to byla superkritická a ČR v ní tehdy vypadala jako jakási zkorumpovaná latinskoamerická banánová diktatura. Nepamatuji se, že by tehdy média (ať už veřejnoprávní nebo soukromá) se pustila do kritiky tohoto kroku, že by padala slova o poškozování obrazu ČR v zahraničí, o „práskání“ a „udávání“. Nepamatuji si, že by tehdy vystoupil Jiří Pehe s ostrým odsouzením tohoto čtyřkoaličního kroku. Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. 

Především bych každému, kdo se o věc zajímá, doporučil, aby si zmíněný dopis opravdu přečetl. Je k dispozici na www.ods.cz. Kdo tak učiní, dozví se, že mandát vlády k vyjednávání není v celém dopise zpochybněn ani jednou. Celý dopis je pouze a výhradně o tom, jak se staví ODS vůči vládní vyjednávací pozici na Mezivládní konferenci o tzv. evropské ústavě. Není sebemenší důvod, aby si o postoji nejsilnější opoziční strany nemohli přečíst i na misích členských zemí EU v ČR. 

Logika Jiřího Pehe je velmi zvláštní. Intepretuji si ji zhruba takto: 

1.Vláda má mandát cosi dojednat (v tomto případě evropskou ústavu) 

2.Tento mandát vzešel z voleb 2002. 

3.Až to vláda dojedná, jedinou povinností opozice je držet pusu a krok a respektovat a podporovat to, co vláda schválila, i když s tím třeba nesouhlasí. 

S bodem 1. a 2. se zotožňuji. S bodem 3 nikoliv. Jestli je někde obsažena esence bolševického myšlení, pak je to tento bod. Ano, takto si roli „opozice“ představovali bolševici: „Kritizujte, soudruzi, ale konstruktivně a tak, jak vám to my povolíme“. 

Skutečná opozice má právo na kritiku vlády a nesouhlas s jejím postupem nejen pokud jde o naše „domácí“ hřiště, ale i pokud jde o hřiště zahraničně-politické. Španělská socialistická opozice mydlila do lidovecké vlády José Maríi Aznara hlava nehlava za její podporu vojenské operace v Iráku. I v zahraničí. Nepamatuji se, že by jí to někdo před volbami vytkl.. Po volbách pak nová vláda zcela otočila kormidlo španělské zahraniční politiky jak ve věci Iráku, tak ve věci euroústavy. Nelíbilo se mi to, ale stalo se – a bylo to legitimní. 

Česká vláda jistě má formální mandát k jednání. Ten mandát je 101 hlasů, tedy těsná nadpoloviční většina ve Sněmovně, dnes možná již méně. Stačí 101 ( -x ) hlasů k tomu, aby vláda mohla dojednat tak závažnou změnu našeho postavení v EU, jaká je obsažena v návrhu euroústavy ? Rozumná a předvídavá vláda by stála o vytvoření politického konsensu napříč politickou scénou. Tato vláda není ani rozumná ani předvídavá a proto o nic takového nestojí. Žádné jednání, které by k takovému konsensu vedlo, nikdy nezahájila. Proces evropské integrace si přivlastnila a monopolizovala. Sama se pasovala do role jediného strážce a vykladače té správné podoby evropské integrace. Odlišné názory opozice označila za extrémní. Sama začala používat metodu hrubého pytle. Dnes na něj po zásluze dostává hrubou záplatu. Tvrzení, dle něhož je kritika této vlády totožná s poškozováním obrazu ČR v zahraničí, je drzost velkého formátu. Tato vláda naštěstí není Česká republika – je pouze epizodou (doufejme, že krátkou) v její historii. 

Vladimír Špidla za to snad ani nemůže. Je už takový, je už takto ustrojen. V dnešních dnech to vylézá na povrch snad ještě více, než předtím. S takovou osobnostní výbavou ale těžko může nadále dělat předsedu vlády. 

Závažnější je selhání ministra zahraničí Svobody. Sebestřednost a přezíravost tohoto ministra ke komukoliv jinému než k sobě už vytvořila nový rekord české politické scény. Proto už ostatně není ani předsedou KDU-ČSL. Co chce tento člověk dojednávat na evropské politické scéně, když není schopen nic dojednat ani s domácí opozicí, je ovšem otázkou. Při odpovědi na ni jednoho zamrazí.