Poláci – naši spojenci v unii

Z médií

Svazek s Polskem by nám také otevřel „cestu na severozápad“, tedy do té části Evropy, která nechce budovat unifikovaný evropský superstát.

Možnou budoucností takzvané visegrádské spolupráce se zabýval Jiří Pehe v Hospodářských novinách 3. února. Ač byl tento komentátor v minulosti mnohdy kritický k vládní linii zahraniční politiky, tentokrát ve svém článku tuto linii věrně sleduje. 

Oč ve stručnosti jde? Jiří Pehe doporučuje, aby se Česká republika vyvázala ze strategického spojenectví s Polskem a naopak prohloubila své vztahy se zbývajícími členy visegrádské skupiny Slovenskem a Maďarskem, které eventuálně doplní rozšířením o Rakousko a Slovinsko. 

Důvodem k tomu je jednak odlišná velikost (co do rozlohy i počtu obyvatel) Polska od zbytku Visegrádu, jednak odlišná geopolitická pozice a z ní plynoucí odlišné strategické a mocenské zájmy Polska. Důkazem má být údajná neústupnost Polska při vyjednáváních o evropské „ústavě“, která je vydávána za hlavní příčinu krachu celé mezivládní konference Evropské unie.

Tato argumentace o Polácích jako kazisvětech evropské integrace je v poslední době velmi známá a oblíbená, zejména v kruzích oddaných zastánců „ústavního“ řešení EU.

Co se však stalo ve skutečnosti? Polsko se odmítlo nechat převálcovat německo-francouzským tandemem a nechtělo se nechat připravit o zvýhodněný příděl vážených hlasů v Evropské radě. Jeho principiální postoj spočíval v tom, že neakceptovalo náhradu dosavadního základního principu evropské integrace – tedy degresívní proporcionality – takzvaným populačním principem, který zvýhodňuje právě Francii a Německo.

Polsko se pokusilo najít spojence stejné váhové kategorie na opačném konci Evropské unie ve Španělsku, s nímž sdílí společný zájem o vyvážení francouzsko-německého vlivu v unii. 

Chování Polska bylo tedy ve všech ohledech krajně racionální a logické, a to dokonce napříč politickým spektrem. Polsko skutečně dokázalo definovat vlastní politickou agendu v souladu se svými národními zájmy a umělo ji také prosazovat. 

Naprosto nelogický byl naproti tomu postoj české zahraniční politiky. Ta se při jednáních o „ústavě“, především ústy ministra zahraničí Cyrila Svobody, nakonec bezvýhradně přiklonila zejména k Německu, vyjadřovala pochopení pro jeho požadavky a byla ochotna – bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty – souhlasit s redukcí našeho vlivu v Evropské radě oproti stávajícímu stavu. 

Neuměla také dostatečně „prodat“ naše v podstatě pozitivní angažmá v irácké operaci, které bylo naopak baleno do nesrozumitelných a zamlžujících formulací, zřejmě s ohledem na rozpolcenou situaci v nejsilnější vládní straně. 

Korunu všemu nasadila vláda ve chvíli, kdy se začala předem hlásit do „tvrdého“, tedy německo-francouzského jádra EU, které by začalo vznikat ve chvíli, pokud by byl definitivně pohřben projekt evropské „ústavy“. 

Taková představa našeho zapojení do evropské integrace je fatální. Pokud by byla realizována, skončili bychom v nejlepším případě jako bývalá NDR po svém pohlcení (eufemisticky nazývaném znovusjednocení) bývalým západním Německem, ovšem bez masívních finančních transferů, uplatňovaných v tomto specifickém případě.

Byli bychom postupně nuceni akceptovat redistributivní rozměr fiskální politiky, obvyklý v Německu, abychom „nepřekáželi“ svou případnou konkurenceschopností, vyplývající z dosavadních komparativních výhod, například nižších nepřímých mzdových nákladů a levnější pracovní síly. Ostatně velká část těchto výhod již byla zlikvidována povinnou harmonizací našeho práva s komunitární legislativou EU.

Navíc bychom byli postupně donuceni přijmout zahraničněpolitickou agendu této „unie v unii“, založenou zcela nepochybně na představě Evropy jako konkurenta, nikoliv spoluhráče Spojených států amerických. Stali bychom se tedy skutečnou provincií v sebestředné a uzavřené „pevnosti Evropa“.

Naše spojenectví s Polskem – a prohlubování tohoto spojenectví – naopak své nezpochybnitelné oprávnění má. Již dnes můžeme definovat alespoň dva zájmy, které máme s Polskem společné. Je to zmíněný důraz na atlantickou vazbu a partnerství s USA a také snaha o uchování, a nikoliv snížení našeho stávajícího vlivu v Evropské unii, k němuž by došlo, pokud by vešel v život projekt evropské „ústavy“.

Svazek s Polskem by nám také otevřel „cestu na severozápad“, tedy do té části Evropy, která se nikdy netajila svou nechutí k budování unifikovaného evropského superstátu (Velká Británie, skandinávské státy, Pobaltí). Právě tato část Evropy by mohla být protiváhou německo-francouzského tvrdého jádra, pokud by se dvourychlostní Evropa stala skutečností.

Jiří Pehe se zkrátka spolu s českou vládou nebezpečně mýlí. Osud Visegrádu plasticky ukazuje, že ve vztazích mezi evropskými národy hrají archetypy chování z minulosti stále podstatnou roli.

Pokusy o vytváření novodobých umělých středoevropských svazků či dokonce o návraty někam do velmi vzdálené historie, inspirované Rakousko-Uherskem, znamenají pouze cestu do slepé uličky, ovšem bez možnosti návratu.