Být, či nebýt v tvrdém jádru Unie

Z médií

Po krachu jednání o evropské ústavě se začalo mluvit o takzvané vícerychlostní Evropě, k níž by zřejmě došlo, pokud by se státy ani napodruhé na jejím textu neshodly. Unie by se pak rozdělila na dvě skupiny zemí a jedna by postupovala v další integraci rychleji. Názory na vícerychlostní Evropu a na to, v jaké ze skupin by mělo být Česko, se různí. V následujícím rozhovoru to dokládá stínový ministr zahraničí Jan Zahradil (ODS).

Jaký je váš postoj k vícerychlostní Evropě?Nevadí mi, nespatřuji v ní riziko. 

Souhlasíte s tím, že by Česko mělo usilovat o to být v integračním jádru?Naprosto ne. Česká republika by měla hledat partnery mezi státy vně tvrdého jádra. Pokud totiž dojde ke vzniku vícerychlostní Evropy, bude to proto, že si Francie s Německem řeknou, že je pro ně lepší se trhnout než se nechat takzvaně zdržovat ostatními. 

Argument vlády, že je potřeba být v integračním jádru, abychom mohli vývoj v Unii ovlivňovat, považujete za mylný?Po zkušenosti s přípravou evropské ústavní smlouvy, kdy Francie s Německem válcovaly její text svým směrem, to není argument na místě. Jestliže ty dvě země neslevily ze svých pozic k ústavě, přestože většina států měla jiný názor, je představa, že by ustoupily jednomu nebo dvěma státům velikosti ČR, naprosto iluzorní. 

Jaká rizika z členství v integračním jádru pro nás plynou?ODS nesouhlasí s daňovou harmonizací a je pro zachování práva veta v zahraniční a obranné politice. A přesně tyto věci, tedy nějaké jednotné daně a odstranění veta v zahraniční a obranné politice, se stanou ústředními projekty tvrdého jádra. Snahou francouzsko-německého tandemu by pak bylo nedělat žádné ekonomické reformy, ale přimět ostatní země, aby se jim přizpůsobily. Všechny státy v tom jádru by dle mého názoru musely počítat se zvýšením celkového daňového zatížení. A pokud jde o zahraniční a obrannou politiku, tam je to jasné: snahou by bylo vytvořit nový obranný spolek, politicky dominovaný Francií, který by se pokoušel vytvořit jakýsi korektiv váhy Spojených států ve světě. 

Myslíte, že třeba Itálie, Španělsko nebo Nizozemsko budou podporovat akce poškozující NATO nebo USA a že by Lucembursko coby malý finanční ráj v Unii souhlasilo s významným zvýšením daní?To je argument pěkný, ale podle mě zcela nereálný. Vzdorovat Francii a Německu napořád nejde. Zejména tyto dvě země dlouhodobě prosazují odbourání veta v těchto oblastech, aby mohly snáze protlačovat svoje představy, a nedovedu si představit, že by se najednou přešaltovaly a v nějaké užší sestavě šesti nebo osmi států souhlasily s tím, aby tu veto a daňová konkurence zůstaly. 

Integrační jádro by mohlo více spolupracovat také v soudních a policejních věcech, takže by třeba jednou vznikly speciální nadnárodní policejní jednotky. I v tomto případě byste byl proti, aby ČR byla jeho součástí?Nadnárodní charakter policejních složek a zejména represivních orgánů v sobě nese riziko, že míra nepřátelství veřejnosti vůči jejím zásahům může růst úměrně tomu, kolik národů se na nich bude podílet. Právní systém každého státu je nějak konstruován a posunout jej v oblasti policejních zásahů nebo trestního práva na nadnárodní úroveň je dost velký zásah do atributů národního státu. Mohlo by dojít i k nárůstu nacionalismu a odporu k Unii jako takové. 

Představme si rok 2006, ODS vyhrává volby, vy se stáváte ministrem zahraničí a vícerychlostní Evropa je na spadnutí. Co sdělíte občanům?Že nechceme být v té části Evropské unie, která se hodlá i nadále zásadně integrovat přenosem dalších kompetencí na nadnárodní úroveň. Že Británie vytváří roli balančního faktoru vůči kontinentálním mocnostem Francii a Německu a její vztah k USA bude vždycky velmi silný, takže se k této zemi budeme obracet. A další partnery bychom hledali více na severu směrem do Polska, protože polské vnímání integrační konstrukce je trochu podobné tomu, které má ODS jak ve vztahu k USA, tak z hlediska integračního spojenectví s Británií. Daňová nebo zahraničněpolitická autonomie v těchto státech, stejně jako v severských nebo baltských zemích, rezonuje velmi silně a to je ten zájem, který máme společný.